Již od dětství se Tolkien velice pozorně zajímal o jazyky. Později tento zájem definoval jako "lásku ke slovům", k jejich zvuku a tvaru. Zprvu to byla latina a řečtina, později objevil velštinu, staroangličtinu a severské jazyky. Obzvláště velština a severské jazyky jmenovitě islandština a norština ho nesmírně zaujaly svojí melodičností a tajuplností. Protože si matka začala uvědomovat, že má pro jazyky zvláštní nadání, odpočátku ho v těchto věcech podporovala - nejprve malého Ronalda učila sama a později jej poslala do jedné z nejuznávanějších škol v Birminghamu. Na této škole svoje znalosti ještě více rozšířil a obohatil, a po jejím ukončení pokračoval ve studiu na Oxfordské univerzitě, kde se nakonec stal profesorem anglického jazyka a literatury. Tolkien měl však ještě jednu zálibu, jenž souvisela z jazyky. Již od dětství si totiž vytvářel své vlastní, umělé jazyky. Ve skutečnosti si většina dětí vytváří vlastní slova, a některé dokonce dospějí k zárodkům tajných jazyků. K těmto dětem patřily i Tolkienovy mladší sestřenice, které měly takovýto tajný jazyk, jež nazývali "zvířečtina". Tolkien se zvířečtinu rychle naučil a bavil se jí. Majorie (starší sestřenice) o ni zanedlouho ztratila zájem a tak společně s Ronaldem vynalezli jiný důmyslnější jazyk. Říkalo se mu "noblbina"" neboli "nový nesmysl" a brzy byl natolik vyvinutý, že si v něm oba mohli zpívat popěvky. Někdy od té doby začal usilovně pracovat na svých "soukr. jaz." jak si to zapisoval do deníku. Z těchto "soukromých jazyků" se po letech vylepšování a předělávání nakonec vyhouply dva stěžejní jazyky v pozdějším Tolkienově díle - quenijština a sindarština. Problém nastal ve chvíli, kdy tyto jazyky byly tak říkajíc hotové (tzn. měly již podrobně propracovanou gramatickou a syntaktickou strukturu, a slušnou slovní zásobu zhruba kolem několika set slov). Najednou si Tolkien uvědomil, že je vlastně nemá kde použít, ale jelikož v té době již studoval severskou mytologii, napadla ho, pro pozdější dobu, zásadní myšlenka. Musí stvořit pro svoje jazyky "dějiny", v nichž by se mohly vyvíjet! Tolkien svou nesmírně tvořivou myslí nevymyslel pouze quenijštinu a sindarštinu, které se nakonec staly jazyky elfů - Vznešenou elfštinou a Šedou elfštinou, a které byly ve svém jazykovém smyslu nejúplnější. Útržkovitě se v Tolkienově díle objevily i další jezyky, jež ovšem nebyly v tak pokročilém stadiu vývoje: lesní elfština, entština, khazâdština, rozmanité lidské jazyky a Černá řeč. Všechny elfské jazyky byly spřízněné, stejně jako jazyky Edain a jejich příbuzných Seveřanů. Zcela cizí vůči elfštině i sobě navzájem byly ostatní zmíněné jazyky. Rozdíly a podobnosti vyplynuly ze způsobu stěhování obyvatelstva. Ke konci Prvního slunečního věku již existovaly všechny původní jazyky a nářečí. Druhý a Třetí věk byly obdobími zmenšující se izolace a míšení jazyků, jehož výsledkem nakonec byla Obecná řeč Třetího věku. Elfové zahájili svůj velký přesun na západ, avšak někteří nikdy nepřekročili Modré hory, někteří zůstali v Beleriandu a další pokračovali do v cestě Valinoru a později se vrátili. Elfské jazyky odrážely všechna tato velká dělení. Temní elfové mluvili různými nářečími lesní elfštiny. Šedí elfové mluvili sindarsky. Noldor mluvili quenijštinou, Vznešenou řečí Západu, avšak po návratu do Beleriandu zůstala omezena na zpěvy a pověsti, snad z výjimkou Gondolinu. Lidé zřejmě neměli jednotný původní jazyk, protože některé jazyky byly naprosto nespřízněné. Vytvořily se nejméně čtyři odlišné skupiny: rod Edain, rod Vrchovců, Drúadani a Jižané a Východňané. Lidé z jihu se dostali do Bílých hor a dál až do Hůrky. Seveřané se usídlili východně i západně od Temného hvozdu a odloučili se od těch, kteří pokračovali na západ do Beleriandu a stali se Edain. Když byli Edain v Beleriandu, mluvili sindarsky. Když však ve Druhém věku osídlili Númenor, postupně elfštinu opustili a používali místo ní adunajštinu - jazyk Třetího domu (mužů z Dor-lóminu), obohacenou elfskými pojmy, ačkoli v Eldalondë a Andúnië se dál používala sindarština, dokud neustaly návštěvy elfů. V númenorských koloniích okolo Belfalaské zátoky se jejich adunajština stále více mísila s jižními lidskými jazyky obyvatel hor. Když tedy byly zřízeny říše ve vyhnanství a jejich moc rostla, tento konglomerát sindarštiny a severní a jižní lidské řeči se stal západštinou, "Obecnou řečí", Nakonec se jí mluvilo všude uvnitř starobylých hranic Arnoru a Gondoru a užívali ji i nepřátelé, přestože některé národy si zachovaly také svůj vlastní jazyk. Kromě Obecné řeči se na konci Třetího věku mluvilo také sindarštinou, lesní elfštinou, entsky, rohirsky, jazyky Vrchovců, Drúadanů (Wosů z Drúadanu), Východňanů a Jižanů, množstvím skřetích nářečí (pokřivením jazyků jiných národů) a Černou řečí, kterou vytvořil Sauron.
|