Povím ti tajemství
POVÍM TI TAJEMSTVÍ ...
Tmou, která zaplňovala temnou Londýnskou ulici, se nesly dvě světle šedé oči. Oči patřili malému chlapci, který budil dojem zbloudilého sirotka. Oči vyloženě svítily, svítili a kontrastovaly s tou nicotou, která se rozlévala všude kolem. Jeho kroky byly vyvážené a tiché, jako kdyby místo hocha na deštěm mokrý chodník našlapovala kočka s těmi nejhebčími tlapkami.
Chlapec neměl určen cíl své noční výpravy. Jen se tak bezmyšlenkovitě potuloval a poznával svět lidí - svět jemu neznámý.
"Zvláštní" ohodnotil pro něj doposud neznámou věc - déšť jemně dopadající na jeho nataženou bledou ruku. Chlapec nebyl z tohoto světa. Nebyl živá bytost... Nebyl to člověk. Jeho osoba byla zahalena rouškou tajemství, tajemství, které nikdo neměl odhalit.
Najednou jeho jemný sluch zachytil tiché vibrace přicházející z druhého konce dlouhé temné ulice. Vzápětí ve vibracích rozpoznal kroky, které se stoprocentně blížili jeho směrem. Zorničky očí zůžil do tenké štěrbinky a před sebou, asi ve vzdálenosti 10 metrů uviděl obrys přibližně třicetileté ženy. Vypadala celkem živě a zdravě. To byla přesně ta bytost, kterou chlapec zrovna potřeboval... .
Žena se stále více přibližovala. Proto chlapec zůstal stát na vém místě. Jakmile už od něho byla jen na vzdálenost asi tak dvou metrů, její prosté a jednoduché lidské oči ho zpozorovali. Na chvilku se zastavila a šlo poznat, že se ho lekla. Zavládlo naprosté ticho..., které bylo rušeno jen tichý padáním dešťových kapek a jejím přerývavým dechem.
Žena vyhodnotila situaci a přistoupila ke chlapci blíže. Měla zájem mu nějak pomoci, vypadal tak vystrašeně a zuboženě.Chlapec v ní objevil takzvaný mateřský pud. Chtěla chlapci pomoct a zachránit ho, jenže to ještě nevěděla o Tajemství... .
"co tady děláš takhle v noci pozdě a sám?" Zeptala se ho milým hlasem.
On odpověděl pouhým svěšením hlavy.Ale v jeho mozku už se vyvíjel geniální plán.
"Ty nemáš rodiče?"
Vrhl na ni další ze svých smutných psích pohledů. Tohle vždy zafunguje.
"Tak půjdeme ke mně domů a tam mi to vše řekneš, ano?"
Jenom naoko "váhavě" zakýval svou malou hlavou.
To už žena neváhala a vzala jeho drobnou bledou ruku do té své.
"A jak se vlastně jmenuješ?"
Zase na ni jen upřel své bledé vodové oči. Žena pochopila a už se dál neptala.
Ušli asi tak 3 bloky. "Už tam budeme" Řekla optimisticky žena. Chlapec jenom kývl.
Uběhlo dalších pět minut a stáli před těžkými dubovými dveřmi, které patřili jejímu domu. Už vytáhla klíče a jeden z nich zasunula do klíčové dírky. Ozvalo se zachraptění stářím zarezlého trámu od vchodu. A dveře už byly na škvírku otevřené.
Najednou chlapec ženu rychle chytl za ruku, která otevírala dveře a stáhl jí z chromované kliky. Ujistil se že nikdo není v dohledu. A očima se pomalu vpil do jejího vědomí.
Poprvé za ten večer co se znali promluvil: "Povím ti tajemství..." ˇřekl tichým dětským hlasem.
Žena se k němu naklonila, aby ho lépe slyšela a mile se usmála.
Za okamžik jí ale ůsměv zmrzl na tváři a z jejího hrdla se ozval tichý sten. Zasténala bolestí - v krku totiž ucítila bodavou bolest, byla to nesnesitelná bolest, měla pocit jako by jí někdo chtěl najednou vysát všechnu krev z těla. Najednou byla ospalá, oční víčka se jí nekompromisně zavírala a ona se celou svou vahou svezla na chlapce - byla mrtvá.
Chlapec jí ze sebe chladnokrevně setřásl a dokončil načatou větu:
"... Jsem upír" . A usmál se na mrtvou ženu ležící mu u nohou... .