Stíny noci
Naposledy ještě obešel hlídaný objekt a radostně vykročil ke strážní budce, kde už čekal jeho kolega, s nímž si měl vyměnit službu. Vše proběhlo hladce, prohodili spolu pár vět a on radostně vykročil k domovu. Podíval se na hodinky, bylo přesně 23:48 a on předpokládal, že v 0:30 už bude v posteli u své ženy vítat spánek.
... Pomalu, ale jistě poklidným krokem se blížil k domovu, už zbýval asi jeden kilometr. Zpozoroval, že celá jeho ulice a ulice jí nejbližší jsou zahaleny temnotou. Nesvítilo pouliční osvětlení, ani okna přilehlých domů. Pomyslel si cosi o neschopnosti elektrárny a v klidu vykročil do tmy.
... Vyšel měsíc a jeho mdlé světlo mu částečně osvětlilo cestu. Jeho dobrá nálada stále stoupala, hlavně proto , že domů mu už zbýval slabý půlkilometr. Zabočil do temné uličky vedoucí přímo k jeho domovu. Ulička byla lemována garážemi na konci nichž začínaly osaměle trčící topoly. Došel ke konci garáží, udělal pár kroků, když v tom ho zamrazilo. Před zraky se mu udál podivný výraz, jež mu málem vyrazil dech. Měsíc osvětloval cestu z levé strany , na níž vrhaly své stíny stromy. Mezi prvními dvěma stíny se však zobrazovalo cosi , co tam nepatřilo. Zobrazoval se tam stín nějaké postavy. Co ale bylo divné, že mezi stromy, kde měla ona postava vrhající stín stát , nebylo nic, zhola nic.
... Po zádech mu přeběhl mráz a pocítil podivný pocit, pocit ukrutného strachu, když tu se před ním začaly objevovat stíny další. Domů mu zbývalo jen pár kroků, ale v tuto chvíli to pro něj bylo více, než dost. Byl paralyzován strachem. S vyděšeným pohledem sledoval před sebou hrůzné divadlo, když se všechny stíny začaly zhmotňovat do temných postav , jež lemoval slabý mlžný opar, který vydával mdlé bílé světlo. Chtěl utéci...nemohl...jako přikován musel očekávat, co se bude dít. Zakřičel, když viděl , že postavy se začaly k němu přibližovat. Jejich oči rudě žhnuly a neustále ho sledovaly. Křičel stále více, dokud ho nepřerušila slova první postavy, která měla u pasu meč. "Máš to marné, stejně tě nikdo neslyší..."
... " Kdo, kdo jste ?" vykoktal ze sebe, když postavy kolem něj uzavřely kruh. Ta s mečem stála přímo proti němu. "Jsme stíny noci, jsme duchové zavražděných, kteří nenajdou klidu, dokud nepomstí svou smrt, to ty jsi náš vrah" Zašeptala postava, jejíchž hlas zněl ve větru, který se náhle zvedl smutně. "...Ale já..." vykoktal zase. "Ne teď, ne v tomto životě." Přerušila ho opět šeptající hlas, který zněl stále slaběji.
... Vítr zesílil a on cítil jeho tlak na svých tvářích. Zablesklo se... Mohutné světlo blesku ozářilo čepel meče nezadržitelně blížící se k jeho krku.............
druhý den...
"... Soudní pitva neprokázala cizí násilné zavinění ani usmrcení jedem" Sdělil moderátor místního radia posluchačům do éteru, pustil hudbu a otočil se na svou kolegyni... "Slyšela jsi, že ten člověk, co ho našli dnes ráno měl úplně bílé vlasy i obočí?......Jeho vytřeštěné oči ani prý nešly zatlačit...on snad zemřel pouhým strachem ...